Těšil jsem se na to, že se Daniel Craig rozloučí ve velkém stylu, ale z výsledku jsem více než rozpačitý. Celkem chápu to, o co se film snaží, ale současně naprosto jasně vidím, jak moc v tom selhává. Předem musím konstatovat, že jsem u posledního Bonda neměl žádné předsudky. Veškeré debaty posledního více jak roku o tom, že 007 nakonec bude žena, spekulace o barvách kůže a podobná témata, díky kterým se na tvůrce snášela vlna nenávisti už mnoho měsíců před premiérou, mě míjely. Naopak, vlastně jsem se těšil na odvážné kroky, které způsobí v bondovském světě zemětřesení.

Takže si pojďme říci, proč poslední Bond vůbec nenaplnil očekávání a začněme titulní skladbou. Rozumím tomu, že tvůrci sáhli po někom mladém a velmi populárním a snažili se o neotřelost. Ale skladba „No Time to Die“ zní jak zpívaná verze mumble rapu. Nevýrazné broukání bez známky nějakého vnitřního pnutí. Finále je o něco lepší, byť stále mdlé hlavně v kontrastu s tím, jak se film snaží pracovat s emocemi.

V posledních dnech jsem několikrát poslouchal všechny „bond songs“. Vždycky tu byla určitá nevyrovnanost. Od počátku. Oproti opravdu silným songům, jakými byl "Goldfinger" od Shirley Bassey nebo "Golden Eye" od Tiny Turner, stály poněkud slabší kusy. Musím říci, že jsem oceňoval i odvážné skladby, které nebyly z ranku epických orchestrálních monumentů s ženským vokálem. Třeba A-HA a jejich song k „The Living Daylights“. Jsem si ale jistý, že nevýrazný minimalismus prezentovaný hraně roztřeseným hlasem Billie Eilish nedosáhne ani třetiny věhlasu, který způsobila například Adele s písničkou ke "Skyfallu". Pokud jde o filmovou hudbu Hanse Zimmera, tady lze samozřejmě chválit. Je to zkušený řemeslník, který ví, jak potěšit dřevní fanoušky, a tak dokázal do hudby propašovat i témata starších filmů.

Pojďme ale k tomu, kde film selhává nejvíce, a tím jsou emoce. "No Time to Die" se snaží být citovější a osobnější něž jakákoliv jiná bondovka. Snaží se Jamese Bonda představovat jako charakter. Jako člověka, který má emoce a vztahy. Chápu, že dnes prostě není doba, kdy by Bond mohl být stále poněkud sexistickou mašinou na zabíjení a postelové scény. Snaha je to dobrá, cením to. Problém je, že v tomto všem mlátí prázdou slámu. Jsou tu scény, kdy máte cítit nějaké hluboké emoce. Jsou k tomu použity ty nejsilnější filmové zbraně. Nejsilnější. A se mnou to ani nehnulo. Vlastně se přiznám, že jsem při nejvypjatějším okamžiku zívnul. A přiznám se ještě k něčemu: já jsem co se filmů týče celkem velkej emař a spousta věcí mě dojme. To, že na mě nefungují zásadní pilíře, na kterých chce poslední bondovka stát, jasně poukazuje na to, že tady je prostě něco špatně.

Další věc je záporák. Ten se objevuje hned v první scéně, kde funguje skvěle. Vlastně se dá říci, že prvních dvacet minut nového Bonda je to nejlepší, co tu lze vidět. Drásavé napětí střídá série nejlepších akčních scén. Pak se začíná děj komplikovat, řeší se více vztahy, zkouší se kombinovat akční scény s humorem, které se snaží oživit některé atributy starých Bondů. Cary Joji Fukunaga se sem snaží procpat vše, ale výsledek je zbytečně natahovaný a bez potřebné dynamiky. Vraťme se ale k Lyutsiferu Safinovi. Ano, přesně tak. Hlavní záporák, kterého hraje Rami Malek, se jmenuje Lyutsifer.

Poslední bondovky se snažily být trochu více rafinované v tom, že záporáky konstruovaly důkladněji, než tomu bylo v prvopočátcích Bonda, kdy stačilo stroze rozdělit strany dobro a zlo. Na to, jak je film dlouhý, ale Rami Malek nedostává úplně prostor nějak rozvést svoji figuru. Oproti tomu jak napínavý a svým způsobem děsivý má nástup, finále vyznívá skoro až směšně. Jeho postava se scvrkává do výstředního duševně narušeného podivína, který se na staré ruské základně snaží vytvořit zenovou zahradu plnou jedu. Občas jsem si pokládal otázku, jestli to není parodie na "Dr. No".

Pak tu je akce. Už jsem zmínil, že hned první akční scéna je skvostná. Užil jsem si vše, včetně toho, kdy Astron Martin DB5 odklopí světlomety, za kterými jsou ukryté rotační kulomety. Trochu oldschool, ale konec konců, proč ne. Tohle tu všichni chceme vidět. Automobilové honičky tu nejsou nijak komplikované, končí většinou celkem brzo a jsou příjemně fyzické.

Kupodivu málo prostoru tu má Lashana Lynch, která hraje Naomi, novou agentku MI5. Dost jsem se těšil na komplikovanější vztah a třeba i zajímavou akční kooperaci, ale jiskření Bonda a Naomi klouže silně po povrchu. Scény, kdy se má dít něco zajímavého, díky tomu nefungují, protože nejsou vykonstruované s jakoukoliv hlubší motivací.
Čekal jsem odvážný film, který bude po všech stránkách strhujícím finále Daniela Craiga. Dostal jsem film, který si není jistý, jestli se otáčet hluboko do minulosti nebo udělat progresivní skok vpřed. Díky tomu se to snaží hrát na obě strany jak Freddie Mercury, což nikdy moc dobře nefungovalo. Snaží se odlišit ale současně velmi zatvrzele připomínat, že je to „bondovka“.